1/24/2015

artsemestr | zima 2o15









do veletržáku chodíme často a rádi. tak často, že se z toho vyklubal náš víkendovej rituál. tradičně nás tam můžete potkat v neděli v podvečer. tentokrát jsme tam však zamířili už v pátek. důvod byl jednoznačnej. zkrátka jsme chtěli / potřebovali / museli vidět artsemestr ještě za tepla, když nám oběma pracovní povinnosti neumožnili zúčastnit se vernisáže.

a kde nejraději trávíte víkendová odpoledne vy ?

1/17/2015



pakliže jste až dosud žili v přesvědčení, že v secondhandu se dá objevit vskutku ledasco, nikoli však zbrusu nový, plně funkční a zároveň nadmíru stylový hodinky, nechť vás tyto švýcarský krásky vyvedou z omylu ! jejich tikot zní líbezněji než hudba sfér a já jsem na ně náležitě pyšná už jen proto, že ty od značek komono nebo daniel wellington, který se aktuálně třpytí na každym druhym zápěstí, strčí hravě do kapsy. inu vězte, že i v tom nejzapadlejším sekáči na pětce se dá zakopnout o ryzí poklad.


1/07/2015




                    kabát, šála háemko   |   čepice lindex   |   kalhoty topshop   |   boty jezdecký potřeby



nic u srdce nezahřeje tak, jako horká mrkvová polívka. jakubova ruka a chlupatej kožíšek kolem krknu. 
                        a v nakolik vytříbený společnosti hodláte až do jara hibernovat vy ?

1/05/2015


šaty mohito   |   serigrafie "body mého těla" - stanislav diviš



modrý z nebe a novej kumšt na stěnu. právě to jsem si nadělila pod stromeček. snad možná jako pomyslnou náplast na všechny ty rány osudu, jimiž mi uplynulej rok zpestřoval život. rok plnej zvratů. rok, kterej v mnohým připomínal kovbojku či spíše pohádku o tom, kterak chudej hloupej honza ke štěstí přišel. rok, kdy jsem si připadala jako uvnitř mlejnku na maso. kdy jsem odešla ze školy, pohádala se s těmi nejbližšími, odstřihla pupeční šňůru a s pár tisícovkami v kapse, který činily mý celoživotní úspory, se rozhodla postavit na vlastní nohy. rok, kdy jsem neměla jistotu, jestli se zítra probudím a budu mít střechu nad hlavou. kdy jsem střídala jednu práci za druhou, abych se při každý příležitosti jen ujistila v tom, že svůj vysokoškolskej diplom můžu klidně spláchnout do záchodový mísy. rok, kdy jsem se nesčetněkrát stěhovala a okusila, co znamená existenční tíseň. kdy jsem nebyla schopná vážit si sebe sama a byla přesvědčena o tom, že celá má existence je pouho pouhej omyl. kdy zcela přirozeně v souvislosti s těmito okolnostmi stejně jako míra optimismu klesala i má tělesná hmotnost. inu, byl to rok po strop plnej vypjatejch situací a probdělejch nocí, za který jsem však ve finále nesmírně vděčná. právě to je totiž nefalšovaná univerzita života. nutno podotknout, že nebejt jakuba, patrně si už notnou chvíli hovím pod drnem. ne snad proto, že by mě hýčkavě konejšil povídačkami o tom, že bude líp a cpal zlaťáky na přilepšenou. ba ne. jeho strategie je zcela opačná. jakožto bytostnej ostrej kritik nikomu nic nenalhává. nemaže med kolem huby. jsi v průseru? každej svýho štěstí, proto teď nefňukej a jednej! i v tom nejpalčivějším problému se dokáže nimrat tak urputně, dokud v sobě nezmobilizujete poslední zbytky energie k tomu, abyste se z toho tekutýho písku pod nohama začali hrabat sami. a aby těch superlativů kolem jakuba nebylo přeci jen málo, na vědomost se dává, že jsme se naše pětiletý soužití rozhodli zpečetit. teď už jsme tři. a vám, milé děti, vinšuju, aby těch vašich následujících dvanáct měsíců bylo přeci jen méně dobrodružnejch (pakliže tedy nemáte sebevražedný tendence). aby šlo všechno jako po másle a abyste je prožily po boku těch, co máte rády. já se v novým roce prozatím rozkoukávám, přemýšlím, plánuju, těším se. kupříkladu na tuto sobotu.

pées - jen štěstí, že i ta sebedramatičtější pohádka má dobrej konec. a já nepřestávám věřit, že tohle je jen začátek jednoho dobrýho konce.